HISTORIE · PŘÍBĚH KADAŇSKÉHO KLÁŠTERA · 13. ZÁŘÍ 2026 · 00:14

Příběh kadaňského kláštera · 6. díl

Vraťte nám knihy. Spor po kadaňské razii pokračoval i v roce 1986

Policie odjela, knihy zůstaly pryč. Dominikánky z někdejšího alžbětinského kláštera psaly představitelům státu a chodily k soudům. Archivní katalog dokládá další rozhodnutí z roku 1986 — a ukazuje, proč zrušení předchozího usnesení neznamenalo konec zabrání věcí.[1][7]

Naše KadaňHistorická rešeršePublikováno 13. září 2026 · 00:14Přibližně 8 minut čtení

„Pane doktore, to je Žaltář, ten každý den třikrát potřebujeme.“ Tak si sestra Slavomíra Měřičková vybavovala vysvětlování u soudu. Předsedající jí podle jejího svědectví oponoval názvem Liturgie hodin na titulním listu. Pro ni to ale nebyla debata o správném označení knihy. Potřebovala ji zpátky k modlitbě.[1]

Právě zde začíná pokračování příběhu kadaňského kláštera: nikoli u policejních aut, ale u lidí, kteří po jejich odjezdu zůstali bez svých knih. Samotnou razii jsme popsali dříve. Tentokrát sledujeme její dlouhý dozvuk.[2][1]

Co odvezli ze dveří kláštera

Zásah proběhl 27. a 28. října 1981. Dobové sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných uvádí 43 příslušníků Bezpečnosti, dva psy, přes 800 odebraných liturgických knih a 32 psacích strojů. Jeden stroj měl v domě zůstat. Jsou to údaje tehdejší zprávy, nikoli náš přepočet policejního seznamu.[2]

Ve stejném textu stojí, že sestry nabízely raději jídlo, jen aby jim příslušníci knihy ponechali. Liturgie hodin pro ně nebyla zásobou určenou k ležení ve skladu. Byla součástí každodenní společné modlitby. Zpráva také uvádí, že rozmnožování liturgických textů bylo hlášeno Charitě.[2]

Měřičková pro Paměť národa popsala, že se odvážely i drobné strojopisné písemnosti. Přišla také o rozmnoženou knížku, kterou dostala již v noviciátu. Nešlo tedy pouze o čerstvě vyrobené výtisky. Zásah se podle její vzpomínky dotkl i osobních knih používaných po dlouhou dobu.[3]

Za výtisky stály konkrétní ruce

Pamětnice mezi rozmnožovanými texty jmenuje Domengo, životopis svatého Dominika, Renčovu sbírku Májová na strunách mříží, Dialog a Modlitby svaté Kateřiny i menší modlitební knížku. Literatura mířila také do dalších řeholních domů a k dominikánským bratřím.[3]

Práce měla své rozdělení. Podle rozhovoru Měřičkové z roku 2018 přepisovaly především starší sestry, zatímco mladší ošetřovaly nemocné. Další texty získávaly z českého vysílání Vatikánského rozhlasu: nahrávaly je na magnetofon, přepisovaly a pořizovaly průklepové kopie. Tento postup není totéž jako tisk na cyklostylu.[1]

V pamětnické výpovědi z roku 2017 se objevuje i sestra připravující rozmnožovací blány. Svůj psací stroj ukryla v posteli a odmítla při prohlídce vstát. Vyprávění o jednom zachráněném stroji připomíná, že se neodebíraly jen hotové knihy, ale také prostředky k jejich další výrobě.[3]

Knihařská stopa vede za zdi domu

Ve studii Hübnerové figurují v souvislosti s vyšetřováním jména Jana Přibíková, Božena Duchoňová a Jiřina Musilová. Samotný seznam jmen však nevysvětluje jejich jednotlivé úlohy.[4]

Nezávislou profesní souvislost zachytil Český rozhlas. Jiřina Musilová v pořadu o knihařství z roku 2012 vzpomíná, že nastoupila do učení v září 1968 a praktickou část absolvovala u Jany Přibíkové v Kadani. Teoretickou výuku měla ve Vidnavě na Moravě.[5]

V tomto případě tedy nejde jen o shodná příjmení vyhledaná v dnešním adresáři. Musilová sama popsala vztah mezi učnicí a její učitelkou řemesla. Rozhovor ovšem nerozebírá vazby pro dominikánky, ceny zakázek ani jejich účtování. Nelze z něj udělat chybějící výpověď o trestní kauze.[5]

Proč se u náboženských knih objevil hospodářský paragraf

Podle Hübnerové byla sestra Rostislava, občanským jménem Božena Duchoňová, 30. listopadu 1982 odsouzena ke dvěma rokům odnětí svobody s podmíněným odkladem na čtyři roky. Odvolací soud rozsudek potvrdil 21. prosince 1983. Studie uvádí § 120 odst. 2 trestního zákona.[4]

Název ustanovení zněl Zneužívání socialistického podnikání. Postihovalo rozsáhlejší výrobní či jinou výdělečnou činnost k soukromému obohacení, kterou pachatel provozoval na úkor socialistické organizace nebo pod jejím jménem, a zneužíval přitom zaměstnání či obdobný vztah k ní. Druhý odstavec spojoval přísnější trest se značným prospěchem, značnou škodou nebo podstatným narušením úkolů organizace.[6]

Náboženský obsah knih sám o sobě nebyl znakem tohoto trestného činu. K vysvětlení konkrétního odsouzení proto nestačí říci, že sestry tiskly modlitby. Rozhodující je, jak soud popsal ekonomickou stránku činnosti.[6]

Význam soukromého prospěchu ukazuje i dobové rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1973. V jiné věci rozlišoval mezi výdělečnou činností pro sebe a získáváním prostředků pro samotnou organizaci; druhou situaci pod § 120 nezařadil. Není to rozhodnutí o kadaňských sestrách, ale doklad, že ani tehdejší právní výklad tyto dvě věci neztotožňoval.[8]

Bez odůvodnění kadaňského rozsudku proto nelze doplnit, kdo se měl obohatit, v jaké výši ani jakou škodu měl soud za prokázanou. Právní název trestného činu není náhradou za popis skutku.

Po třech letech jen zlomek. Potom sedmnáct titulů

Měřičková vzpomíná na opakované dopisy Husákovi a Štrougalovi i na vyčerpávající návštěvy soudů. Mezitím komunitě pomohly jiné domy: poslaly jí přebytečné breviáře. Tyto náhradní knihy ale nebyly věcmi vydanými zpět státem.[1]

Hübnerová dokládá, že se v prosinci 1984 vrátil pouze zlomek knih Liturgie hodin pro postní dobu. Při jednání v Chomutově 28. ledna 1985 sestry požadovaly navrácení 17 titulů. Úplný výčet studie neotiskuje.[4]

Sedmnáct titulů není sedmnáct výtisků. A není to ani doložený soupis veškeré literatury, kterou kadaňský dům připravil. Především však částečné vrácení knih předcházelo lednovému jednání; nebylo jeho výsledkem.[4]

Rok 1986: zrušené rozhodnutí neznamenalo vrácené věci

Další pokračování zachycuje katalog sbírky VONS v knihovně Libri prohibiti. Pod označením 78 I/3, karton 20, eviduje k roku 1986 dvanáctilistové usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a připojenou dvoulistovou žádost sester o vydání odebraných věcí.[7]

Podle katalogového popisu krajský soud zrušil rozhodnutí chomutovského okresního soudu o zabrání, ale současně o zabrání rozhodl znovu. Nelze tedy převzít jen první polovinu zprávy a vydávat ji za úplné vítězství sester.[7]

Mezi stěžovateli jsou uvedeny Emilie Měřičková, Marie Větrovcová, Růžena Pešková, Josefa Trávníčková a Jindřiška Přidalová. Vedle nich stojí Okresní dům služeb v Chomutově a Antonín Petr. Jejich konkrétní majetkové nároky katalog nerozepisuje.[7]

Je to další doložený bod příběhu, nikoli konečná bilance. Redakce četla katalogový záznam, ne samotné dvanáctilistové rozhodnutí. Bez něj nelze určit, které jednotlivé položky soud nakonec ponechal zabrané.[7]

Knihy přesto nezmizely

Studie z roku 2023 popisuje v knihovně dominikánek v Bojkovicích devítisvazkovou Liturgii hodin i další samizdaty. Tamní fond navazuje na knihovnu broumovského konventu. Totožnost dochovaných kusů s výtisky vrácenými státem ale doložena není.[4]

Dochovaná kniha a vrácená kniha nejsou automaticky totéž. K určení osudu konkrétního svazku by bylo třeba propojit jeho vlastnické značky a další údaje se soupisy odebraných a vydaných věcí. Ne každý příběh knihy lze bezpečně dopovědět jen podle jejího názvu.

Z dosavadního příběhu přesto vystupuje jasný rozdíl mezi délkou zásahu a délkou jeho následků. Policejní prohlídka zabrala dva dny. Domáhání se knih se vracelo do soudních jednání ještě po letech. Za úředním slovem „věci“ se přitom skrývala také práce lidí, kteří si chtěli uchovat možnost číst, vzdělávat se a společně se modlit.[2][1][7]